Dorazili jsme do Jihlavy, zaparkovali auto hned vedle kina Dukla a já pociťoval ten známý pocit když dorazíme někam na festival, že se mi chce opět močit. Své spolucestovatele jsem odpálkoval s tím, že nejde o mou prostatu, ale pouze o nervozitu a zamířili jsme na první film : Fengming: Vzpomínky čínské ženy.
Už nevím čí to byla chyba, ale myslím že to bylo spíše kolektivní selhání, ani jeden z nás se totiž nekouknul na stopáž výše zmiňovaného filmu. Ony tři hodiny, přesně 184min., vyprávění staré čínské ženy na statickou kameru, která se hýbne pouze když si stařenka odskočí na WC je silné kafe i pro otrlé filmové fajnšmekry. Celkovému dojmu z filmu nepřidal ani fakt, že film byl v originálním znění (mandarínština) s francouzskými titulky a simultánním českým překladem do praskajících sluchátek. Ještě že po dvou a půl hodině se ozvalo volání divočiny a já si simultánní překlad vychutnával u mušle s plechovkou piva. Bylo to asi poprvé kdy mi k potřebě mluvila nějaká mladá slečna o komunistické represi. Shlédnutí prvního filmu mne donutilo přemýšlet o několika základních otázkách.Co režisér čekal ? Měl snad málo peněz ? Jsme vůbec v Jihlavě ?
Další navštívený dokument měl název : Špion a šampaňské, film velmi zajímavý a dokonce upoutal i moji pozornost většinou zaměřenou na dámská pozadí. Leč jízda autem a vypitý alkohol se na mne podepsali únavou a mne začala padat hlava. Což si možná mohl vzít osobně režisér, který byl na promítání přítomný a stál hned vedle mne. Každopádně sál už nebyl tak prázdný jako u Fengming, takže jsme byli rádi že jsme si vůbec sedli.
Režisér (vlevo)
Další kulturní vyžití mělo přijít s novým filmem Michaela Moora – Sicko na který jsme se skoro nedostali, jelikož v sále seděl ministr kultury a já jsem nejspíš vypadal jako nespokojený občan co si jde vyřídit účty s ministrem v jeho přirozeném prostředí. Filmu předcházelo slavnostní ukončení festivalu, což jsem netušil.
Film od Moora nezklamal a rozhodně ho doporučuji. Po sobotním documaratonu, jsme nasedli do auta a jeli pro naše ožralé kamarády na punkfest. O tom že to byl punkfest jak má být svědčí i moje vlastní, jak jinak než dokumentární, leporelo.
Večer už byl pro pražáka celkem fádní. V jednu hodinu ráno jsme dorazili k vesnické hospodě, kde si potřeboval jeden náš spolucestující koupit cigarety. Hned u vchodu pár vesnických balíků četlo nahlas moji pražskou SPZ. Druhý náš podroušený spolucestující měl potřebu vyjádřit se ke špatným fotbalovým dresům vesničanů, což jsme mu nedovolili a rychle ujeli.
Večer přišlo promítání filmů nedokumentárních, jediné co sem měl sebou bylo equilibrium, porno a animované porno s gayema. Takže to dopadlo tak, že jsem to pustil postupně tak, jak se všichni propíjeli do stavu když už nebudou schopni si to pamatovat, aby mne pak nemohli obvinit z teplýho pornoholika.
Druhý den nastal další maratón filmů dokumentárních (Pulec, králík a Duch svatý, Krásná Praha olympijská, Sikora. Malý osobní marketingový epos. ), z těchto bych nadnesl olympijskou Prahu, i když jsem na to původně nechtěl tak mne příjemně překvapila.
Tak to byla Jihlava 2007.
P.S. : Po upozornění od mé drahé polovičky, že už mi jako správnému chlapovi v tomto článku chybí jen pot (moč a pivo už tam je), zařadil jsem ho nakonec, abych vás přesvědčil že nejsem Gay !
